Byly časy, kdy jsem se styděla...

Byly časy, kdy jsem se styděla…

Byly časy, kdy jsem se styděla - styděla jsem se za to, jak vypadám - bylo pro mě náročné a někdy i nemožné jít někam třeba v plavkách. Nebo si jít zaběhat jenom ve sportovní podprsence a kraťasech. Nebo se před někým svléci, když nebyla úplná tma.

Styděla jsem se také třeba za to, že něco nevím - hlavní město, letopočet, historickou událost, důležité jméno, druh některé rostliny, zkrátka cokoliv…

Styděla jsem se zeptat, když jsem něco nevěděla - co udělat, kam jít, na koho se obrátit.

Styděla jsem se požádat o pomoc. Protože "tohle" bych přece měla zvládnout.

Styděla jsem se sdílet, co opravdu v hloubi sebe cítím, protože to mnohdy nejsou ty nejkrásnější a nejvznešenější pocity.

Styděla jsem se také třeba říci, že něco nechci, nebo že něco chci.

Vzpomínám na mnoho situací, kdy jsem se styděla za to, kdo ve skutečnosti jsem. A tak jsem se tak nějak snažila být raději někým jiným…

____________

Pocit studu v sobě stále v některých chvílích nesu a asi i vždy nést budu…

Pak ale potkáte jednoho, dva, tři lidi, kteří Vás vnímají úplně jinak. Najednou vidíte, že Vás mají rádi přesně takovou, jaká jste. Že můžete něco nevědět, něco si přesně nepamatovat a jim to nevadí. Že můžete mít nedokonalé tělo a přesto se jim líbíte. Že poznávají i Vaše stinné stránky a možná Vás díky tomu mají ještě raději.

Potkáte někoho, kdo Vám pomůže vstát a jde kousek s Vámi, když už nemůžete… Ukáží Vám, že na sebe můžete nahlížet i jinak, než jste doteď byli zvyklí.

A najednou kousíček po kousíčku si začnete dovolovat vidět sebe trochu jinak. Maličkými krůčky si začnete dovolovat třeba si zazpívat před druhým člověkem. Nebo si naprosto nezřízeně zatančit :)) Zkusíte říci "ne" a prodýchat si pocit, který přijde. Zkusíte odložit na chvilku stud stranou a pozvat si k sobě na pomoc odvahu… (Tuhle práci za nás nikdo jiný prostě neudělá.)

________

Pocit studu v sobě stále v některých chvílích nesu a asi i vždy nést budu…

Dneska už si ale docela v pohodě vyběhnu/vyjdu jen tak v topu a kraťasech. Nebo otevřeně sdílím, co se ve mně odehrává, i když bych si to za rámeček nedala. Nebo řeknu "ne, to stačí / tohle nechci". Nebo poprosím o pomoc, radu. Nebo se nechám vidět tak, jak jsem…

A také dnes už umím říci - tohle nevím. Dneska už si pomaloučku dovoluji světu ukazovat, kdo vlastně jsem i za cenu toho, že se nechám vidět ve své nedokonalosti, neznalosti, nezralosti a kdo ví v jakém dalším ne…

(Vím, že cesta pro mě není ani to, jít do opačného extrému - jednat velikášsky, přehnaně až pateticky - protože jsem se tak dlouho potlačovala, tak se teď všichni dívejte, jak s tím studem zatočím a všem Vám ukážu, jak makám na sebelásce… Ani tohle necítím, že je pro mě ta správná cesta.)

Přála bych si, aby mi můj vnitřní pocit studu pomohl rozpoznat situace, kdy se můžu rozhodnout, jestli se dál skrývat a bát nebo s pokorou nechat, abych se mohla projevit ve své opravdovosti i s tím, že okolí může reagovat všelijak - a i to umět přijmout.

Přála bych nám všem, abychom se nestyděli být těmi, kým jsme, ať jsme jakýkoliv. Přála bych si, aby nás na téhle cestě doprovázela odvaha, jemnost a pokora.