Děti, které jeden soudí… a jiný jim věří

Představte si místo, o kterém téměř nikdo nechce vědět, jsou to místa sociálního vyloučení, bídy a života bez perspektivy. Rozpadající se bytovky a desítky chatrčí. Není zde elektřina, místo ní můžete vidět louče a ohně. Nezaměstnanost se blíží 90 %.

Romské osady na Slovensku a podobné i u nás v Čechách.

_________________

Včera jsem byla na koncertě v Rudolfinu. Koncert nesl název Paľikerav (Děkuji). Mám ráda koncerty v Rudolfinu, už několikrát se mi stalo, že závěrečný potlesk probíhal ve stoje, ale ještě se mi nikdy nestalo, aby mi většinu koncertu tekly slzy a nakonec bych si ještě v hledišti spolu    s plným Rudolfinem zatancovala a zazpívala.

Stáli tam přede mnou právě ty děti, jejichž osudem mělo být možná to stejné, jako pro jejich rodiče. Ale nestalo se tak… Protože je jednou v jejich osadách navštívil někdo, kdo nad nimi nezlomil hůl, neodsoudil je, neviděl na nich špínu… ale viděl v nich potenciál, věřil, že mohou vystoupit z toho začarovaného kruhu.

A začal hledat způsoby, jak jim pomoci.

Tím člověkem byla Ida Kelarová. Založila sbor Čhavorenge a začala skrze hudbu motivovat romské děti k tomu, aby začaly žít život jinak. Aby se vzdělávaly, učily se krůček po krůčku odpovědnosti a světu ukázaly své velké dary a talenty. Aby se skrze hudbu propojily se světem.

Ta energie, která celé Rudolfinum zvedla při závěrečné skladbě ze sedadel, jde jen těžko popsat slovy. Jako by mezi hudbou, kterou společně s filharmoniky tvořili, jimi samotnými a námi nebyla žádná propast ani hranice. Byla tam radost ze života, z hudby, rytmu, tance… byla tam nekonečná důvěra v děti.

Koncert Ida Kelarová zakončila slovy, která se rozezněla přes celou Dvořákovu síň - "otevřme svá srdce".

(Už jste se někdy zkusili dívat na video svým srdcem??)

Odkaz na video - tady.