Když není, o co se opřít

Včera jsem jela metrem a naproti mě si sedl klouček, tipuji tak 6letý. K němu si stoupla nejspíše maminka a vedle mě si přisedla asi jeho babička.

Klouček mě několikrát kopl. Když se to stalo poprvé, podruhé, potřetí - nechala jsem to být, nevadilo mi to, říkala jsem si, je to dítě, to se prostě stane, trochu jsem se uhnula, ale kopání pokračovalo. Maminka stála u dítěte, babička seděla vedle, s největší pravděpodobností to musely vidět (jasně, není to jisté, ale o to teď nejde).

A já jsem v sobě řešila dilema - mám oslovit kloučka, a tak nějak jasně ale laskavě mu říci, že si nepřeju, aby do mě kopal? Nebo to mám říct mamince?

Trojice pak ale vystoupila a já jsem tak začala přemýšlet o hranicích, svobodě a zodpovědnosti… 

Je to pro mě vždycky dilema - doma, ve škole ale i u mě samé. Bud' dítě (a sebe) sevřeme do okov mocenského autoritativního přístupu nebo ho (se) necháme se ztratit ve vzduchoprázdnu anarchie - permisivního přístupu. Jsou to dva protipóly, ale oba jsou v naší společnosti hojně zastoupené. Ten druhý přišel nedávno ruku v ruce s respektujícím přístupem. Ale jak mnozí už ví, permisivní (někdo zná pod pojmem liberální) přístup nemá s tím respektujícím nic společného.

Oba tyhle směry nakonec na dítě působí možná velmi podobně. Dítě se odpojuje od sebe, je ztracené, přehlcené, neví kudy kam. Důsledky tvrdé autoritativní výchovy dobře známe. Tu nechám teď stranou.

Ale podobně neblaze na dítě působí všedovolující výchova, kdy dítě prostě nemá hranice. Tím, že nemá hranice, není, o co by se opřelo, kde by mělo nějakou jasnost, jistotu. Není, kde by se mohlo učit zodpovědnosti. Pro takové dítě je nemožné, aby se mohlo uvolnit v bezpečí hranic, které laskavě tvoří pečující dospělý. Často takové děti pak jdou životem "hlava-nehlava" absolutně neschopni učit se stoupnout si do vlastní síly a zodpovědnosti (stejně jako děti s autoritativní tvrdou výchovou).

A v dospělosti pro ně možná bude velmi těžké, chránit si své vlastní hranice, v jasnosti a laskavosti. A to už asi mnozí z nás vědí, co taková absence zdravých hranic znamená.

Vím, není to snadné. Je to takový tanec, kdy zkoušíme, objevujeme, někdy se nám to podaří, jindy selžeme. A tak je to v pořádku. Mít a tvořit jasné a laskavé hranice není snadné. Ale pokud se nám to někdy podaří, můžeme vidět, jak blahodárné je to pro nás i naše děti. Najednou je, o co se opřít…