Dej, ať mám odvahu, postavit se tomu čelem

Dej, ať mám odvahu postavit se tomu čelem.

Vím, nemohu vyřešit vše, k čemu se postavím čelem.

Vím ale také, že pokud se tomu nepostavím čelem, nevyřeším nic…

_________________

Dnes jsem si na tahle slova vzpomněla hned dvakrát.

Vůbec poprvé v životě jsem před pár dny zvedla telefon a zavolala pána na vývoz žump, jímek a septiků. A dnes, když jsem na vývoz čekala, jsem vnímala, jak jsem z toho tak trochu nervózní. Co pod poklopem bude? Co uvidím? Jak to bude cítit? Jaké to bude, zvednout ten poklop a zpříma se podívat na vše, co odchází z našich těl a našich domovů?

Přijel moc milý pán, s takovou lehkostí zvedl víko, zavedl odsávací hadici a vše odsál. Vše jsem bedlivě pozorovala, ptala se pána na řadu otázek a když bylo odsáto, ještě jsem hráběma lovila něco ze dna jímky - a vůbec mi to nevadilo, cítit to bylo tak trochu - dokonce bych řekla, že jsem si to užívala…

Pán řekl, že mám pěknou, neporušenou jímku a začal smotávat hadice. Než odjel, ještě se mě zeptal, jak to dělám, že dokážu žít takhle sama v baráku…

A já si vzpomněla na těch mnoho chvil, kdy mi nezbylo, než poprosit o odvahu, postavit se různým situacím čelem…

A o dvě hodiny později jsem už klepala na dveře vědeckého oddělení Univerzity Karlovy v Praze, abych se zapsala do doktorandského studia - v červnu mě přijali na obor Didaktika matematiky. A než jsem do těch dveří vstoupila, zhluboka jsem se nadechla…

…nadechla jsem do sebe odvahu, udělat ten krok a podepsat imatrikulační slib…

…nadechla jsem do sebe odvahu, vydat se vstříc novému vědění a poznání…

…nadechla jsem do sebe odvahu připustit, že to možná nezvládnu…

Ale vzpomněla jsem si na tu pěknou jímku doma na dvorečku a na strach, který jsem měla předtím, než se zvedl ten poklop a taky na to, jak mi to pak přišlo hezký a smysluplný takhle čistit z hloubky prostředí, kde žiju.

A tak jsem nakonec našla odvahu nejen zvednout poklop od jímky, ale také se zapsat do doktorandského studia.