Miluj mě, prosím

Miluj mě, prosím.

Také v té větě cítíte takovou hořko-sladkost?

Je to modlitba jedné ženy, která životem prochází a v srdci nosí hodně bolesti a utrpení. Je pro ni opravdu těžké vnímat svou hodnotu... Žije tak, že není hodna... Vlastně téměř ničeho, natož lásky. Dlouho tak žila. Ta modlitba jí pomáhá, je to prosba. Prosba o lásku, kterou v hloubce sebe potřebuje.

(My všichni ji potřebujeme.)

Když jsem ten příběh a tu modlitbu slyšela, zkusila jsem si pak tu prosbu říci sama nahlas.

Miluj mě, prosím.

Cítím, že je to prosba, která směřuje někam dál, hlouběji.

Když tu větu vyslovím, cítím, jak se uvnitř mě dotýká míst běžně nedostupných. Cítím, jak kdyby mě nějak zacelovala, léčila. Jak kdyby s sebou nesla poselství lásky, o kterou mohu poprosit a je tady. Vždy byla a vždy bude.

Miluj mě, prosím.

Vyjela jsem se toulat o samotě Vysokýma Tatrama. Všude kolem mě vysoké štíty a dechberoucí krása... A ta věta je tu stále se mnou. Převaluje se mi v hlavě, na jazyku, někdy si ji i zazpívám, je v mém srdci.

Ráno v 5 jsem dnes vstala a vydala na se Rysy. Když jsem vystoupala na chatu Pod Rysmi, trochu mě bolelo bříško. Dala jsem si čaj, a tak trochu si tam lehla na lavici. Přišel majitel a celkem ostře mi řekl, ať tam nespím. Omluvila jsem se, něco málo dalšího jsem ještě řekla, podívala jsem se mu do očí, usmála se na něj a chtěla jsem dopít čaj a jít dál. Pan majitel ale najednou přinesl schůdky od takové postele, co tam visí u stropu nad kachlovými kamny a ať si prý lehnu tam. Kdo jste v té boudě byl, tak asi víte. Byla jsem trochu zaskočená, ale nabídku jsem přijala.

Kolem mě chodilo mnoho lidí, mnoho tváří a mnoho úsměvů. A já jsem tam tak ležela a jenom pozorovala a cítila jsem se tak zvláštně hezky.

Jak kdyby ta láska tady prostě pořád byla. I na těch místech a u těch lidí, kde bychom to možná vůbec nečekali.

Miluj mě, prosím.