Mluviti stříbro, ...

Mluviti stříbrno, ...
Byla jsem jednou v obchodě a nebyl tam nikdo jiný než já a jedna maminka s malou holčičkou. Stála jsem u regálu a nebyla vidět, ani tu maminku s dítětem jsem neviděla, ale dobře jsem je slyšela. 

,,Nechoď tam. Pojď sem. Nesahej na to. Podrž to. Kde jsi? Nemůžeš být chvilku v klidu?" Asi si to umíte představit. 

A pak jsem byla jednou ve škole a pozorovala výuku:
,,Zvedni si tu tabuli. Smaž si to, co tam už je. Otevři si sešit. Napiš datum napravo nahoru. Seď rovně. Nemluv." Asi si to také umíte představit. 

Pak jsem se jednou natáčela při výuce, abych to pak mohla analyzovat a pozorovat sebe sama. 

Tolik (zbytečných) slov.

Už jste si někdy všimli, kolik zbytečných slov (rad) vypouštíme směrem k dětem? Zkusme pozorovat sami sebe - ve škole, ale i doma, co všechno dětem říkáme a je to úplně zbytečné - jak moc děti zahlcujeme slovy, kolik rad jim dáváme, místo toho, abychom jim dali důvěru, že si poradí, že to prostě zvládnou tak, jak to v tu chvíli nejlépe dovedou - i když to bude možná jinak, než si mi představujeme... a nebo že budou muset nést odpovědnost za něco, co se pokazí...

 
Že se dokáží v obchodě neztratit; že nerozbijí vše, na co sáhnou. 

Že si dokáží dát tabuli níž, když na ni nedosáhnou, nebo smazat předchozí už vyřešenou úlohu. Buďme s nimi, plně přítomní a připraveni pomoci, třeba jen tím, že se na ně usmějeme a řekneme: ,,věřím, že si poradíš"... 

Už jste někdy zkoušeli třeba 20 minut nemluvit, když jste na jednom místě s dětmi? Prostě neříct žádnou, radu, příkaz, nic... Umíte si to představit? I ve škole? Že byste nemluvili a nebo mluvili minimálně? Že by děti prostě byly autonomní a věděly, co dělat... 

Říká se, škoda každého slova, které řekne učitel a mohl říct žák. A škoda každého činu, který udělá učitel a mohl udělat žák. 

Učme se důvěřovat dětem a jejich autonomii. Méně mluvme a více důvěřujme. Uleví se všem, věřte mi 🌞