Když školní testování přináší radost

Dneska se mnou jeden žák, resp. žákyně z naší školy sdílela, že ji ty testy "fakt hodně baví".

Přišlo mi to pozoruhodné hned ze dvou hledisek. Už samotné sdělení toho, že ji baví psát nějaký test, je samo o sobě důvodem k učitelské radosti. Co to totiž může znamenat? S největší pravděpodobností je ve třídě/škole jednoduše dobré klima. Nejspíše je to prostředí, kde se dítě nebojí chybovat, nebojí se potupného srovnávání s ostatními, nemá strach z neúspěchu. Prostě ,,jenom" píše test - pár otázek a určený čas k vyplnění. A pak zpětná vazba, kde se právě nyní   v této oblasti a v tomto typu testu nachází. Nic víc, nic míň. 

Co mi přijde ale mnohem zajímavější je to, že tohle říká žákyně, jejíž výsledky testů jsou vlastně dost slabé. Řekla bych, že je to přesně to dítě, které by úplně jednoduše mohlo být paralizováno školním neúspěchem. 

Představte si sebe v nějakém pro Vás náročném předmětu. Třeba v matematice. Umíte si představit, že byste psali testy z matematiky, věděli byste, že matematika není Vaše úplně silná stránka, že někdy prostě vůbec nerozumíte tomu, co se v hodinách řeší, a přesto byste z psaní testu měli radost? 

Emeritní profesor Dylan Wiliam mluví o tom, že pokud dítě odejde ze školy a úplně ztratí touhu se dále učit, je to jako bychom nesplnili své základní učitelské poslání. 

Moc bych si přála, abychom my učitelé, dovedli dětem dveře do světa poznání otevírat a ne soustavně zavírat. Věřím, že čím více dětí bude mít radost z toho, co se ve škole děje bez ohledu na to, jestli jim to jde snadno, nebo ne, tím větší je šance, že absolventi našich škol           v sobě budou chovat lásku k (celoživotnímu) poznávání našeho světa. A to za to stojí, nemyslíte?