Pohádka o jedné zaprodané duši
Pohádka o jedné zaprodané duši
Byla jednou jedna duše, ta duše si našla místo v jedné milé, usměvavé, laskavé, silné a krásné ženě.
Ta žena, už jako malá holka, měla ráda lidi, měla ráda vítr, zemi i déšť. Ráda tančila a zpívala. Také ráda stavěla autodráhy. Dušička byla celá šťastná.
Dívka rostla, stávala se z ní mladá žena a spoustu z těch věcí pomalu zapomínala. Zapomněla tančit i zpívat. Zapomněla se radovat a smát se. Zapomněla si hrát, zapomněla se radovat.
Naučila se ale vydělávat velké peníze, oblékat se tak, aby upoutala dostatek vhodné pozornosti, naučila se říkat ty správné věci, naučila se usmívat se na vhodných místech. O svou duši neměla potřebu nijak dbát a ta chátrala a chátrala…
A tak šel čas… více vhodných slov, více vhodných úsměv, více vhodného chování - více peněz, více pozornosti, více obdivu, více více více více více víííííííce
A pak zjistila, že lidé kolem ní jsou úplně stejní - že všichni chtějí všeho více.
A že k tomu klidně použijí lež, přetvářku, pokrytectví, manipulaci, nenávist, podlost a nebo prospěchářství… Začala si všímat, že lidé, se kterými se potkávala, jsou plni zloby a jedu, který více či méně prskají kolem sebe… Pomalu jí začalo docházet (ale vězte, že si to připouštěla velmi nerada), jak moc zaprodala svou duši…
Ale co teď?
Když odejde, přijde o všechno, o všechno, co si tak dlouho a tak pracně budovala! Přijde o peníze, moc a slávu. O své postavení, o uznání. Třeba si na ni už nikdo nevzpomene, z čeho bude žít, jak se na ni ostatní budou koukat? (Hlavou ji běželo: vždyť to přece není tak špatné, vždyť ti lidé to třeba nemyslí tak zle a časem se to zlepší… vždyť to byl zpočátku všechno skvělý nápad…)
Ale když zůstane? Co se stane, když zůstane?
____________________________
Ale zůstat už zkrátka nemohla, a tak se nadechla a šla…
Měla obrovský nekonečný strach… ale její duše, ta se zaradovala, začala se totiž zase pomalu probouzet…
____________________________
Možná si myslíte, že tahle pohádka bude mít dobrý konec tak, jak to u pohádek bývá. Tak si poslechněte, jak to celé dopadlo…
Ta žena už není zdaleka tak slavná a mocná… nenosí ty luxusní šperky a šaty… vlastně je to docela obyčejná žena.
Představte si, že mi nedávno vyprávěla, jak nechala, aby ji déšť celou zmáčel! I vlasy! A jak teď napadl sníh, tak že šla po ulici a uviděla kousek čerstvého sněhu a že si lehla a dělala takové ty andělíčky, znáte to? A když mi to vyprávěla, nesmírně moc se u toho smála, protože si při dělání toho andělíčka uvědomila, jak je krásné nebe, když sněží a vy se na to nebe můžete z leže dívat. Byla prý potom celá celička mokrá. Nebo mi vyprávěla, že doma s dětmi zkoušela, jestli drží palačinka na stropě - tak že prý drží a že je docela těžké, když pak ta palačinka padá, chytnout ji přímo do pusy.
No umíte si asi představit, co za příběhy může taková "bláznivá" žena vyprávět.
A možná si také umíte představit, jak moc se její duše zaradovala, že je zase naživu.
Někdy také vypráví, jak doma tiše pláče, protože jí život připadá někdy těžkej. Vypráví, jak se někdy cítí sama a opuštěná. Jak se někdy cítí přehlcená a jak se ještě někdy dokáže obvinit za to, jaká je…
Vážně, ona se někdy obviňuje za to, jaká je…
Dřív tohle vůbec necítila - když se necítila dobře, měla mnoho způsobů, jak ten nepříjemný pocit zahnat - třeba sklenička vína (a více), "nezávazný" rozhovor s pěkným a úspěšným kolegou (a více), cigaretka s kolegyní a rozhovor o jiné kolegyni, hodně čokolády nebo hodně sýru nebo čehokoliv, co se dá jíst a tak podobně...
A tak vlastně teď nevím, jestli ta pohádka dopadla dobře, nebo ne...
Nicméně ta žena vypráví mnoho příběhů. Mnoho příběhů a některé jsou mi důvěrně známé. Ale víte, co všechny ty příběhy spojuje? Zdá se mi, že ty příběhy spojuje něco jako věrnost sama sobě a taky čestnost. Ty příběhy asi také spojuje její upřímná touha dávat přednost sobě, touha dávat přednost pravdě a lásce a také vděčnosti za to, co má.
Pamatujete si, jak se tahle pohádka jmenuje? Jmenuje se - Pohádka o jedné zaprodané duši - a mě u toho tak napadá…
Kde všude zaprodáváme svou duši?