Přijetí nepřijatelného je prý největším zdrojem lidskosti

Co když to, jak nyní žiju, je ta nejlepší verze mého života? Co když už okolnosti prostě nebudou nikdy jiné? Co když má touha být šťastnější, zdravější, laskavější, hubenější, vzdělanější, duchovnější, bohatší, krásnější, milosrdnější… zůstane prostě jenom moji touhou? Co když už vždycky budu žít ve městě, kde vlastně žít nechci, pracovat na místě, kde pracovat nechci, že se budu obklopovat lidmi, se kterými se vídat vlastně nechci… Co když už to nebude nikdy jiné a tohle je to nejlepší, co pro mě život má… Poslední dny, týdny se sama sebe na tuhle otázku často ptám. Představovala jsem si takhle svůj život? Se všemi bolestmi, překážkami, pády…(Zkuste se sami sebe na tuhle otázku někdy zeptat…)

____________________________

A pak se zastavím, ztiším… mizí jakýsi odpor k tomu, co se mi v životě děje, k tomu jaká jsem a nejsem… a ruku v ruce s tím, jak odchází tenhle boj, přichází také jakýsi hluboký klid a mír. A také přijetí. Přijetí. Přijetí života přesně takového, jaký je. Neznamená to, že se zbavuji zodpovědnosti, že si netvořím hranice, že nedělám kroky, které mi v životě dávají smysl. Ale v životě jsou zkrátka situace, které změnit můžeme a které změnit pro tuhle chvíli prostě nemůžeme. A když se dokážu naladit na tohle hluboké přijetí života, je v mých životních krocích možná větší klid a lehkost. ____________________________

A pak třeba jedete autem (unavení, s vidinou další práce doma, s blikajícíma kontrolkama na palubní desce, které si už pár dní žádají vaši pozornost) povídáte si s dětmi, jak bylo ve škole, je to úplně obyčejná situace (a možná byste si v tu chvíli přáli být úplně někde jinde) a vy se rozhodnete být plně přítomni s tím, co se děje právě teď přesně tak, jak se to děje… a uvidíte duhu. Přenádhernou duhu. 

Přijetí nepřijatelného je prý největším zdrojem milosti.