Sleduji videa z mé výuky...

Právě sedím nad přípravou webináře pro Národní pedagogický institut s názvem: Formativní hodnocení jako nástroj pro zvýšení efektivity učení v matematice na prvním stupni. 

Sedím nad videy z výuky a analyzuji je kousek po kousku. A musím se sama sebe ptát:

Jak pokládám otázky dětem? Jsem srozumitelná? Ví děti, co se po nich chce? Dávám jim dostatečný prostor na odpověď? Na doplnění odpovědi? Formuluji srozumitelně cíle výuky? Dávám podnětné úkoly, které je baví? Jsem dostatečně upozaděná? Střídám vhodně metody a formy práce? Využívám dobře diferenciaci a individualizaci výuky? Zapojuji gradaci tak, abych nasytila všechny dětí? Pracuji dobře s chybou? Je má výuka dostatečně responzivní? Je skutečně konstruktivistická?

Ale za tím vším, co uvádím výše, mi více a více dochází, že mě vlastně mnohem více zajímají úplně jiné věci... 

Jak se děti při výuce cítí? Cítí bezpečí? Vřelost? Vedu je ke kráse učení? K takovému, které nás provází celý život? Při kterém rozvíjíme nejen svou hlavu, ale také svou duši a své srdce. Dokážu jim vhodně předat, že škola a život nejsou dvě různé věci? Že to, co se učíme ve škole, je život? Dávám jim dostatek příležitostí, aby mohly rozvíjet své dary a talenty? Aby byly ve škole šťastné? Abychom se mohli společně smát a brát věci v lehkosti? Dovedu jim předat, že stojí za to žít v pravdě a lásce? K sobě? K druhým? Ke světu? Dávám jim pocítit, že svět je krásné místo k žití? 

Dokážu já sama být autentická tak, aby vše, co říkám bylo i to, co se snažím žít? Vedu je k tomu, že je v pořádku mít různé postoje a názory a přesto být spolu v míru? Učím je dostatečně, aby si byly schopné stoupnout do svých hranic? Láskyplně, ale pevně? Dokážu to já? Jsem dostatečně otevřená tak, abych to mohla přirozeně učit i děti? Umím se sama omluvit, když něco pokazím? Umím já sama přiznat chybu?

To mě u sledování videí napadá... a také to, že průvodcování dětí je dar... 

Děkuji všem rodičům, kterým není lhostejné, kdo a co ,,učí" jejich děti. Má to smysl si pečlivě vybírat. Protože škola zdaleka není o memorování se čehokoliv. Víte?