Šly jsme ruku v ruce...

Šly jsme ruku v ruce na procházku, povídaly si, po cestě pily čaj, tak trochu hledaly cestu, protože jsme nevěděly kudy, jenom se nám líbilo dojít nějak k jednomu posedu.

Po nějakém čase jsme došly. Než jsem stačila vytáhnout termosku s čajem, už se mě Anička ptala, jestli může zkusit vylézt na ten strom opodál.

Asi za 2 minuty na mě volala z vršku, že už je úplně nahoře - celá radová (jak holky rády od malička říkají :))

Viděla jsem, s jakou lehkostí a radostí lezla tam nahoru. Chvilkama jsem slyšela, jak si s tím stromem povídá, třeba: "teď musím, opatrně, abych Ti nezlomila větev", "udržíš mě?", "můžu šlápnout tady?" …

A uvědomila jsem si, že to, aby dosáhla koruny/cíle, nepotřebovala vyvinout větší úsilí než to, které je spontánně tvořeno z radosti, lásky, lehkosti, bezpečí, úcty…

Nepotřebovala si celou cestu detailně naplánovat, připravit, vyhodnotit, dobře si formulovat cíl, pomocí kritérií a indikátorů popsat, kde se právě v lezení na stromy nachází…

Potřebovala jenom poslechnout sebe a své puzení - a nestát mu v cestě…

Ode mě potřebovala vytvořit ty správné podmínky a taky potřebovala, abych jí důvěřovala, že to zvládne, jak nejlépe dovede…

Potřebují děti něco víc než dobré podmínky a důvěru dospělých? A potřebujeme my, dospělí, něco víc?