Ti mladí nás dospělé vůbec nedrží v úctě!!!

Vydáváme se s holkama rády na výlety. Léto k tomu úplně zve, prozkoumávat známá i neznámá místa. Někdy jsme na místech opuštěných, jindy si užíváme společnost jiných lidí.

Všimly jsme si ale jednoho fenoménu - téměř ve stejný okamžik jsme se začaly zamýšlet nad tím, proč když holky někoho pozdraví ,,Dobrý den", značná část lidí jim odpovídá ,,ahoj" a přitom mně ti stejní lidé odpovídají také ,,dobrý den". Ptaly se mě, proč...

Popravdě, nevěděla jsem, co jim na to říci...

...neubránila jsem se ale myšlenkám, že možná jako dospěláci máme pocit, že jsme něco víc, než malé dítě, které toho o světě přece ještě moc neví. Že mu tak jako automaticky můžeme tykat, i když ono nám vyká (to je přece samozřejmé, že nám má vykat!). Že když jsme starší, jsme důležitější...

No... a pak se (na)jednou divíme, že nás Ti mladí vůbec nedrží v úctě...

Ale mohli to ti mladí (malí) sami na sobě někdy zažít? Mohli oni sami pocítit na vlastní kůži, co to znamená ctít se navzájem?

Zažili někdy, že je Ti starší a moudřejší je také drží v úctě? A skutečně jim naslouchají? Jsou pro ně důležití?

A když popojdeme o krok (možná více kroků) dále... mohli vůbec někdy zažít, že se dospělí drží ve vzájemné úctě? Dva dospělí lidé? Nebo dokonce - zažili, že dospělí cítí úctu sámi k sobě???

A dokážeme ctít, my učitelé, děti ve škole, které učíme? Vážíme si jich? Naslouchání jim? Dáváme jim zažít pocit, že jejich slovo je důležité? Že oni jsou důležití? Stejně jako jejich spolužák, učitel, ředitel, rodič, my sami...?

Nebo si tak trochu myslíme, že jsme tady na světě déle a možná toho víc víme a umíme, a tak nám to samozřejmě dává právo rozhodnout, že když jsi malý, tak ti můžu třeba tykat... nebo tě poučovat... nebo ti udílet nevyžádané rady... nebo tě trestat a odměňovat... nebo ti dávat zakusit pocit, že já jsem něco víc...

Zkusili jste někdy odpovědět malému dítěti na pozdrav přáním dobrého dne? Že ne...??