Ty alternativní školy

Ty alternativní školy

Byli jsme se školou na jedné mimoškolní akci. Děti se tam měly rozdělit do skupin k externím lektorům, ale hodilo se, abych si také jednu skupinku vzala.

Akce se rozjela, vše šlo pěkně, po docela krátké době se mě jeden z lektorů zeptal, zda si jedno z dětí v mé skupince má vzít do té své. Bez rozmyšlení jsem odpověděla, že se zeptám toho dítěte, jak to chce.

Lektor na mě chvíli koukal a pak dodal: ,,No jo, vy jste ta alternativní škola."

Chvilku jsem tomu úplně nerozuměla, až mi to došlo… zeptat se dítěte…

Ten punc alternativní školy si s sebou prostě neseme. Pořád ještě to, že:

- se dítěte zeptáme, jak něco chce,

- děti neznámkujeme, protože to nedává absolutně žádný smysl;

- děti mají "volnou práci" jako pevnou součást rozvrhu, protože ta jim umožňuje učit se dobře si naplánovat práci a tu pak udělat,

- učíme děti od první třídy, že ony jsou zodpovědné za své učení,

- děti nemusí celý den sedět v lavicích, ale mohou se volně pohybovat po prostorách třídy/školy, když tím neomezují někoho jiného,

- když se chtějí napít nebo si dojít na záchod, tak se nemusí někoho ptát,

- se děti spolu baví napříč školou a není důležité, zda jsi deváťák nebo nosíš značkové pantofle nebo ponožky s dírou,

- že hranice jdou nastavovat jasně a zároveň laskavě,

- že dělat chyby je lidské, ale důležité je, co se děje potom,

- třeba to, že když dospělý udělá chybu, omluví se a to klidně před celou třídou, když tu botu před celou třídou udělal,

- to, že učitel není soudce a nechce žáka nachytat na švestkách, ale je více průvodce a podporovatel…

To všechno je možná ještě alternativnou (a možná taky ne už tak velkou), ale věřím, že čím více dospělých se nebude bát učit "alternativně", tím lépe bude dětem ve škole, ale věřte nebo ne, ale i nám, dospělým… a možná nejenom ve škole…