Ty nejdůležitější věci se často dějí potichu

Ty nejdůležitější věci se často dějí potichu. 

Ticho mě fascinuje. Někdy s dětmi ve škole společně posloucháme ticho. Sedneme si společně do kruhu a zaposloucháme se do ticha. Pak děti sdílí, co všechno slyšely...

Zeptejte se někdy dětí, co slyší, když poslouchají ticho. Nebo se zeptejte někdy dospělých, co slyší, když poslouchají ticho... A nebo se zeptejte sebe... 

Často se mě učitelé na seminářích ptají, jak je možné, že i když ve třídě každý dělá něco jiného (a třeba i ve dvojicích/ve skupině), tak je ve třídě takové ticho. 

Možná je tomu těžké uvěřit, ale děti mají rády ticho... Představte si dítě, které se plně soustředí - na kresbu, na stavění Lega, na řešení nějaké úlohy, psaní textu, četbu knihy... Většinou je takové dítě velmi potichu - je v plné pozornosti, v plném soustředění... 

Zkuste ho u toho někdy pozorovat - je to fascinující podívaná. 

Schválně, jestli si Vaše třeba šestileté dítě ke stavení Lega zapne televizi nebo rádio jako kulisu. Proč my dospělí neumíme jen tak být s tichem? Bojíme se, co uslyšíme? Máme strach, že se budeme najednou cítit příliš osamělí? Že uslyšíme něco, co slyšet nechceme? 

Proč máme strach nemluvit? A vyplňovat ticho slovy. Jedno za druhým. Někoho potkáme a mluvíme a mluvíme. Umíte si představit, že byste někoho potkali ve městě na ulici a jen tak si s ním 4 minuty pomlčeli, pak se na sebe usmáli a šli dál?

A víte, že děti tohle báječně umí? Jim vůbec není hloupé mlčet! 

Ty nejdůležitější věci se totiž často dějí potichu (a ony to možná ještě nezapomněly).