TYRANIE TICHEM
TYRANIE TICHEM
Přijde konflikt, nedorozumění, dotknete se citlivého místa toho druhého, možná někoho, koho milujete. Dojde k výměně slov (v tom lepším případě), nebo ani k žádné výměně slov nedojde…
…a najednou ten člověk zmizí. Není tady, odpojí se. Najednou tady ten most lásky mezi vámi dvěma není. Můžeme to znát jako naštvání, zatvrzení, uzavření se. Uzavření se před Vámi, kdo jste se toho citlivého místa dotkli. Ochránění se před Vámi, před nebezpečím a ohrožením, které nyní cítí.
Je to vlastně úplně přirozená reakce a může být dokonce i neškodná, pokud je vědomou volbou, o který ten druhý ví a zvolí si ji. A přes to, že je teď zasažený, tak se neodpojuje, nezpřetrhává pouto lásky mezi Vámi. Volí si nyní prostor pro sebe a svou bolest, přebírá odpovědnost za své vnitřní pocity, ale je tady stále s Vámi, i když třeba v ústraní.
Většinou to ale známe tak, že Vás ten druhý člověk prostě chce (nevědomě) potrestat. V jeho prožívání Vy můžete za to, že on se cítí špatně. A potrestá Vás tím, že prohloubí, tak nejvíc jak v tu chvíli dovede, odpojení, zatvrzelost, mlčení, naštvání, dusno…. dává Vám zkrátka najevo, že vy jste vinni.
TYRANIE TICHEM
Takovým tím ohrožujícím, tíživým, tvrdým, dusným tichem. Tím tichem a odpojením, které cítíte v každém kousíčku Vašeho těla. Takovým tichem, že se Vám v blízkosti toho člověka svírá celý Váš vnitřní svět.
A Vy? Najednou jste zavrženi. Cítíte se nebýt hodni ani pozornosti, natož úcty nebo lásky. Jste nic. Nejste.
Také u Vás, stejně jako u toho druhého člověka předtím, se postupně začne vynořovat něco velmi známého a starého - pocit nebezpečí, ohrožení, nejistoty, nepatřičnosti. Jeho reakce je odpojení, Vaše reakce je zoufalá touha po připojení - po láskyplném náručí. Dvě zranění malých nevinných dětí se potkávají.
Pamatujete, jak Vám byli tři měsíce a vy jste skutečně potřebovali náruč Vaší mámy a plakali jste a zoufale křičeli, aby za Vámi přišla, ale ona nepřicházela. Nechala Vás napospas… Nechala Vás vyplakat, protože tak jí to radila lékařka nebo sousedka… A vy jste museli být v tomhle zoufalství úplně sami, ve třech měsících. A museli jste se úplně a zcela odpojit od této nezměrné bolesti a zoufalství, odpojit se od sebe, abyste vůbec přežili.
Nebo pamatujete, jak Vám byli tři roky a vzteklali jste se, protože jste si chtěli hrát nazí a museli jste se obléknout. A ten dospělák na Vás skoro násilím narval oblečení, ještě jste možná dostali na zadek a poslali Vás za dveře, abyste se uklidnili a až budete vědět, jak se chovat, tak se vrátili. A jak Vám za těma dveřma bylo, pamatujete? Tu zoufalost a ponížení, odpojení… Nejen, že jste měli pocit, že jste na tom světě sami, ale ještě jste se museli zcela popřít - odpojit se od sebe a svého autentického prožívání, abyste vůbec přežili.
A pak Vám bylo patnáct a skutečně jste se potřebovali vyhraňovat a vymezovat vůči rodičům. Poznávat svět svou perspektivou, hledat a nacházet své místo ve světě. Doma Vás častovali nepříjemnými poznámkami, otázkami, dotěrností, možná četli i Vaší poštu a téměř Vám nedůvěřovali. Chtěli Vás mít pod kontrolou. A když jste se ohradili, možná nevybíravě, schytali jste pár facek, nebo několik známých vět typu: dokud žiješ pod naší střechou…. dokud Tě živíme... Museli jste žít v tak velkém pocitu nebezpečí, ohrožení, nejistoty… Někdo tu tíhu už neunesl a musel utéct z domu. Byla Vám odepřená láska, byli jste potrestáni odpojením, byli jste opuštěni. Museli jste se buď zcela odpojit od sebe sama nebo z toho místa odejít, což se v patnácti letech dělá docela těžko. Opět jste byli úplně sami. Zoufale toužící po někom, koho milujete, kdo Vás chytne za ruku, bude se snažit Vám porozumět, i když s Vámi nebude souhlasit. Toužili jste být přijímání takoví, jací jste.
A teď je o 30, 40 možná 50 let později a tuhle zoufalou touhu po láskyplném náručí táhnete pořád s sebou…
Nebo s sebou vláčíte jedinou Vaši známou a možnou ochranu a to je odpojení se, zboření mostu lásky.
Nebo s sebou vláčíte obě dvě strategie a nebo taky úplně trochu jiného.
A když se dostanete do některých situací, tahle část Vás nad Vámi přebírá vedení a kontrolu. Odpojí Vás od druhých ale především od Vás samých, od toho, kdo skutečně jste. Abyste se uchránili, abyste přežili - tak, jak Vám to sloužilo, když vám byli tři měsíce, tři roky nebo patnáct let…
Ale Vám už teď nejsou tři měsíce….
❤️ Každá taková situace může být ve skutečnosti darem, kdy se vědomě rozhodneme, že se již nechceme odpojovat - od druhých a hlavně od sebe sama.
❤️ Každá takováhle situace může být darem, kdy se vědomě rozhodneme, že naši zoufalou touhu po láskyplném náručí nám ten druhý stejně nemůže v plné míře poskytnout a my se můžeme pokusit s tímhle pocit zůstat a najít ten zdroj uvnitř sebe.
❤️ Každá takováhle situace může být darem k tomu, sebrat svou veškerou odvahu a s tím druhým o tom, co se děje uvnitř nás, otevřeně mluvit. Vytáhnout na světlo světa tuhle část nás, která je uložená hodně hluboko a z velké hloubky nás také řídí.
❤️ Každá takováhle situace může být darem k tomu, jít zase k té největší životní podstatě - k sobě samé.
Co bude tou naší příští volbou?