Výlet se školou za lidstvím

Výlet se školou za lidstvím

🍀✨🌸☀️🍀✨🌸☀️🍀✨🌸☀️

Víte, že mnoho dětí považuje život a školu za dvě oddělené věci? Že mají dojem, že to, co se učí ve škole, jim v životě k ničemu není...? Vydali jsme se na výlet s dětmi. Když jsem přemýšlela, kam pojedeme, mé úvahy jednoznačně vedly k přírodě. Do krásy a ticha míst, která nás nabíjejí a propojují. Kde může naše pozornost vést dovnitř.

Všimli jste si, jak moc směřujeme svou pozornost ven? K událostem, lidem, situacím, věcem, které jsou venku? Namísto toho, abychom ji obrátili směrem dovnitř - k sobě samým. Ale místo toho řešíme to venku.

Příroda má blahodárný vliv na naše tělo - fyzické i psychické. A také nám umožňuje ztišení a možnost ponořit se dovnitř. Bohužel jsme pořád stimulováni věcmi venku a ani děti tomu nejsou ušetřeny. Ba naopak - jejich expozice vnější stimulaci je možná větší než u dospěláků - televize, telefony, neustálé povídání dospělého směrem k dítěti, hřiště, kde se stále něco děje, Jump arena, reklamy všude, kam se podíváš a dítě se prostě nedokáže a nemůže skrýt.

Mně třeba nikdo neučil ztišit se a být sama se sebou. V tichu naslouchat sama sobě. Učím se to ztěží až nyní v dospělosti.

A tak naše kroky s dětmi vedly do srdce Přírodního parku Javořické vrchoviny. A z přírody jsme za celé dva dny nevystoupily a to, co jsem mohla vidět, bylo skutečně nádherné.

Tak velkou dávku úcty k druhým lidem, jakou jsem viděla u ,,našich" dětí, jsem dlouho nezažila. Vzájemně respektovaly, pokud někdo potřeboval čas sám pro sebe. V autobuse jsem si uvědomila, že to ani nevypadá, že v něm cestuje 18 dětí - povídaly si, ale nikoho nerušily, respektovaly další cestující a nikdo jim to nemusel říci.

Cestou jsme narazili na další lidi a děti naprosto samozřejmě zdravily, děkovaly, poprosily, pokud bylo třeba. Nikdo jim nemusel nic říkat ani je napomínat. Jedna paní, co zrovna pracovala na zahrádce, z toho byla dokonce tak překvapená, že se s dětmi zapovídala a ještě jim nabízela občerstvení.

Za celý den jsme ušli asi 25 km - za celou dobu si nikdo nestěžoval, že je to moc. Maximálně jsme udělali přestávku a děti sdílely, že je bolí nohy, ale že se vlastně cítí moc dobře - tomuhle přitakávali i ti, kdo nejsou zvyklí chodit!! Muselo to být pro ně velmi náročné, v tomto úmorném vedru šlapat na Javořici a zpět, ale lepší parťáky jsem dlouho nezažila.

Když jsem se pak dostali na Míchovu skálu, společně jsme si sedli a zaposlouchali se do ticha, byl to nádherný okamžik sdíleného ticha. Ptáci nádherně zpívali a my společně mlčeli. V tak jedinečném přírodním úkazu, jako je Míchova skála.

Když jsem dorazili na místo přespání, šli jsme se hned vykoupat. Děti respektovaly dohodnutá pravidla bezpečí. Vzájemně se hlídaly a já u toho byla s nimi.

Naprosto úžasný okamžik nastal večer u ohně, kdy se mladší děti z našeho trojročí rozhodly poděkovat těm, co přecházejí do třetího trojročí. Připravili si pro ně dárečky a poděkování. Samy od sebe, my dospěláci jsme do toho vůbec nezasahovali ani do příprav ani do realizace. Mluvili o tom, jak moc jim děkují za vše, co se od nich naučili. Rozumíte? Desetileté děti děkují svým starším spolužákům za vše, co se od nich mohly naučit. A já vím, že přesně tohle, se od nich naučili. A mnohem víc. A už teď se moc těším, až za námi do trojročí přijdou mladší děti a opět se budou moci učit od těch starších. Má to tak velký přesah, když mohou být spolu ve třídě děti různého věku. Ale o tom až jindy :)

A to nemluvím o tom, kolikrát za mnou někdo z dětí přišel se zeptat, jestli s něčím nepotřebujeme pomoci...

Poté, co jsme si u ohně zazpívali, nám jedna z holek, ze své vlastní iniciativy (!), přečetla na dobrou noc svou povídku. Plán zněl, že budeme spát venku pod širákem, ale v 1.20 ráno, jsme se rozhodli, že se raději skryjeme pod přístřešek. Radar ukazoval déšť a kolem byly vidět nějaké blesky a slyšet hromy, i když nad námi ještě nepršelo. Děti jsme vzbudily a během 15 minut jsme všichni byli schovaní a pomalu začalo pršet. Vše proběhlo v klidu a míru. Bez stresu, honění, neklidu...

Uvědomila jsem si, že s těmito dětmi mohu podnikat snad jakýkoliv výlet. Že jim skutečně mohu důvěřovat. I když jsme mimo budovu školy. Uvědomila jsem si, jak úžasné bytosti z nich rostou. Uvědomila jsem si, jak moc dává smysl důvěřovat jejich autonomii. Také jsem si uvědomila, že hranice mohou tvořit skutečně bezpečný prostor - jsou-li nastaveny pevně ale láskyplně. Opět jsem si uvědomila, jak moc skvělé kolegyně ve škole mám. Uvědomila jsem si, jak nesmírně důležité je, pracovat sama se sebou a rozvíjet sama sebe, abych to samé pak mohla předávat dál a komu jinému než dětem, které budou tvořit naší budoucnost.

Choďme s dětmi do přírody a buďme společně v tichu, abychom mohli slyšet hlas svého srdce. On totiž mluví tišším hlasem, než by se mohlo zdát.

__________________________________

https://terezakottova.webnode.cz/